"

Putování za brněnskými strašidly - 7.díl: Jezuitská ulice

29. 06. 2020 , aktualizace: 03. 07. 2020 Sdílej na SrdceMoravy

Dnes se podíváme do ulice Jezuitské. Své jméno dostala podle jezuitského kláštera, který tu dříve stával a který zabíral celou jižní stranu ulice, než ho v roce 1904 zbourali a nechali z něj stát jen kostel Nanebevzetí Panny Marie. Také severní strana ulice změnila zcela svoji tvář. Z původní zástavby tu zbyl jen rohový dům při Jakubském náměstí, patřící za Marie Terezie zemskému advokátu Johannu Meixnerovi a dům pod číslem 11, který tehdy vlastnila vdova Eva Kardinálová. Krásné měšťanské domy, které v 16. století obývali italští sochaři a malíři, nahradila začátkem 20. století nová secesní zástavba, zbytek byl zničen bombardováním za druhé světové války. Se zaniklými domy zaniklo i spoustu starých příběhů i hrůzostrašných vyprávění. Naštěstí se ale i tady můžeme za temných nocí setkat s několika strašidelnými bytostmi.

Znetvořený tajemný jezdec

Každou půlnoc projíždí Jezuitskou ulicí tajemný jezdec na koni. Je v bohatě zdobeném oděvu, jaký nosili v 15. století jen ti nejbohatší páni. Přesto nás jeho zevnějšek vyděsí. Tvář toho muže je totiž znetvořena četnými šrámy, jedno oko má oteklé, že sotva vidí a také na jeho těla jsou patrná četná zranění. Každou chvíli se muž se strachem ohlíží za sebe, jako by se bál, že ho někdo pronásleduje. Je to duch Jiřího Tunkla, pyšného a chamtivého pána z hradu Brníčko na severní Moravě. Žil za panování krále Jiřího z Poděbrad a často zneužíval jeho přízně k beztrestnému přepadávání sousedních statků. Tunkl byl krutým pánem, sužoval své poddané velikými robotami a každý odpor trestal těmi nejkrutějšími prostředky. Zdálo se, že po smrti Tunklova ochránce, krále Jiřího, nastanou jeho sousedům i poddaným lepší časy. Moravští páni ho povolali do Brna na zemský sněm a zde Tunkla za všechny špatné činy potrestali. Dostal domácí vězení a nesměl bez svolení pánů vyjíždět ze svého panství.

Ale stejně to nepomohlo. Tunkl se brzy otřepal a začal na svých pozemcích budovat rybníky. A vedl si opět bezohledně a tvrdě. Zabíral cizí půdu, zatopil starodávné cesty, převedl toky řek. Nejvíce to odnášeli jeho poddaní. K tvrdým robotám přibyla i práce na stavbách rybníků. To však už lidem došla trpělivost. Když jednou v bouřce při povodni nutil bičem sedláky spravovat hráze rybníka a jeden muž se kvůli němu utopil, rozlítili se tak, že Tunkla strhli z koně a zle ho zřídili. Jen zázrakem se mu podařilo prchnout na svůj hrad, ale brzy na následky zranění zemřel. Jeho duši si vzal ďábel a Tunkl se za všechny hříchy musí zjevovat nejen na hrázích rybníků u Zábřehu, ale i v Brně, kde pánům sliboval, jak se napraví. Projíždí tu před půlnocí se stejným strachem a hrůzou s jakou kdysi prchal před vzbouřenými sedláky na hrad Brníčko.

Starý jezuitský klášter, jehož budovy stávaly až tam, kde je dnes Justiční palác, obestírá řada tajemných příběhů a pověstí. Ze sklepení kláštera bývaly až na ulici slyšet hrozné výkřiky, takže okolní měšťané nevycházeli ve strachu po setmění ven.

Dejte si pozor na ducha hříšné sestry Agáty!

Ve středověku tu stával ještě starší klášter, jmenoval se herburský u Matky Boží, ale již v 16. století dobrou pověst neměl. Řáda jeptišek, včetně samotné převoryše kláštera, žila v hříchu. Po setmění opouštěly některé řádové sestry tajnou podzemní chodbou klášter a vyrážely do ulic za svými četnými milostnými dobrodružstvími. Jedna z nich se jmenovala Agáta a bývala ze všech nejhorší. Svou žádostivostí prý přivodila zkázu mnoha mužům. Samotný olomoucký biskup nařídil vizitaci kláštera, některé sestry byly potrestány, ale ani to nepomohlo k celkové nápravě. Klášter byl nakonec zrušen a do opuštěných budov se nastěhovali jezuité. A co se stalo s neposlušnou Agátou. Ta se již zrušení kláštera nedočkala. Ještě před tím zemřela a byla pochována v klášterní kryptě. Její duch tu však obchází jako démon dodnes a svádí nezkušené muže k neřestem.

Strašidelné úkazy se zřejmě nevyhýbaly ani samotnému kostelu. V době, kdy už v klášteře působili jezuité, se stala neuvěřitelná událost. Při mši svaté se náhle z klenby chóru tehdy ještě starého gotického kostela Panny Marie uvolnila cihla a s velkým rachotem spadla přímo na oltář. Málem při tom zabila jednoho z jezuitů. Ještě téhož roku začali pak raději jezuité s přestavbou kostela.

Duch od studny

K sestře Agátě, bloudící jako duch klášterem, přibyla časem ještě jedna ženská tajuplná postava. To už byl ale klášter zrušen a jeho budovy sloužily jako kasárna. Kde se tady ta žena vzala? Klášter míval sedm dvorů a na jednom z nich bývala studna. Do ní prý ta dívka z nešťastné lásky k jakémusi vojákovi skočila. Od těch časů se tam každou noc objevovala. Chodívala nádvořím celá bílá, a když v kostele odbila dvanáctá hodina, vrhla se vždy zpět do studny. Tak prý ji tam vidělo mnoho lidí.

Šikovného řezbáře o zrak připravil

V kapli jezuitského kostela stávala velká dřevěná socha Panny Marie. Zhotovil ji jeden mladičký řezbář. Byl žákem významného brněnského mistra, který se podílel na výzdobě zdejšího chrámu. Dovolil svému učedníkovi, aby zhotovil sochu Panny Marie. Slíbil mu, že jestli se socha povede, bude zdobit jednu z kaplí kostela. Žák se dal do díla. Práce mu šla dobře od ruky, a protože byl šikovný a vyřezával sochu s velikou láskou, vytvořil dílo tak krásné, že předčilo i sochy samotného mistra. Tomu nešlo pod nos, že by v jeho dílně mohl být někdo lepší, a začal přemýšlet, jak by se nechtěného konkurenta zbavil. Až jednoho dne dostal strašlivý nápad. Pozdě v noci se vkradl do komůrky, kde učedník přespával. Tam nic netušícímu chlapci vypálil oči, aby už nikdy nemohl nic podobného vyřezat.

Na druhý den se nechal nešťastný mladík přivést do kostela. Tam před sochou Panny Marie, kterou zhotovil, poklekl na kolena, žalostně plakal a v modlitbách prosil o pomoc. A stal se zázrak! Řezbář cítil, jak bolest najednou ustupuje a jak se mu pomalu začíná před očima rozsvěcovat. Panna Maria vyslyšela jeho prosby a mladému umělci se vrátil zrak.

Učenec proti Švédům

A poslední zajímavost. V hrobce jezuitského kostela je pohřben blahoslavený Martin Středa. Býval rektorem zdejší jezuitské školy a společně s velitelem města Raduitem de Souches se v roce 1645 zasloužil o úspěšnou obranu Brna proti Švédům. Jeho zásluhy potvrdila i městská rada, když dvacet let po Středově smrti vydala svědectví o jeho svatém životě a neohroženém jednání.

Text: Roman Juránek

Další díly strašidelného putování najdete ZDE:
Putování za brněnskými strašidly

Rozhovor se spisovatelem Romanem Juránkem ZDE: 
Nebojte se (brněnských) strašidel!" říká spisovatel Roman Juránek


Jinde na SrdceMoravy