"

Putování za brněnskými strašidly – 16. díl – Zelný trh 2. část

12. 03. 2021 Sdílej na SrdceMoravy

V dolní části Zelného trhu, tam, kde z náměstí vybíhá Květinářská ulice, stávala ještě v 19. století krásná zdobená renesanční zeď. Byla v ní brána s vývěsním štítem zobrazujícím býka. Touto bránou se vstupovalo do masných krámů. Jejich areál zasahoval až k dnešní Masarykově ulici. Dnes nám masné krámy připomíná moderní znak řeznického cechu se zkříženými sekerami. Najdete ho u služebního vchodu do divadla Reduty.

Řeznice Mikšíčková

Osudy zdejších řezníků, kteří zde zpracovávali a prodávali maso, už sice dávno odvál čas, ale jedna událost z jejich života se nám naštěstí dochovala dodnes. Více než dvě stě let starý případ, který tehdy vzbudil v masných krámech velké pozdvižení, je zachycen na stejně starém obrázku, nacházejícím se v současnosti ve sbírkách muzea. Na obraze je namalována žena stojící se založenýma rukama v bok a pohlížející přísně na klečícího mladého řeznického tovaryše. Ten drží v náručí jedno dítě a druhé má v putně na zádech. Se sepnutýma rukama se pak obrací k podmračené ženě a prosí o její ruku, jak bylo pod obrazem ozdobným písmem napsáno. Tou ženou z obrázku byla řeznická mistrová Mikšíčková a mladíkem pak její tovaryš Antonín. Mistrová byla vdovou, ale špitalo se, že se jí Antonín dvoří. Ovšem řeznice byla jako generál. Měla pádnou ruku, a tak se jí nikdo neodvážil říci něco nahlas. Až jednoho letního rána se nad krámkem Mikšíčkové objevil tento obraz. Nikdo nevěděl, jak se tam dostal, ale poprask z toho byl náramný a mistrová měla z ostudy kabát. Ani se ten den za pultem neukázala. Vyklidila krámek, hanlivý obrázek zabavila a odnesla na radnici s udáním na neznámého pachatele. Toho se nakonec podařilo vypátrat. Měl ho na svědomí řeznický mistr ze sousedství, který si nechal obraz za pár krejcarů namalovat. Prý chtěl vdovu Mikšíčkovou uchránit od ostudy. Mladý Antonín prý už přivedl do neštěstí několik dívek a teď hrozilo, že by se po svatbě s Mikšíčkovou mohl stát řeznickým mistrem. Takovou ostudu řeznického cechu nechtěl prý mistr dopustit. Městská rada však jeho starost o pověst cechu řeznického neocenila. Vykutáleného mistra odsoudila pro urážku na cti ke čtrnácti dnům vězení. Zda si vdova Mikšíčková svého tovaryše přece jenom později vzala, o tom se můžeme jenom dohadovat. Spíše to vypadá, že po té ostudě musel tovaryš opustit město.

Před masnými krámy, kousek pod kašnou Parnas, stával kdysi pranýř. Jeho kamenný sloup byl umístěn na kruhovém třístupňovém základu a na jeho vrcholu byla umístěna čtyřboká lucerna. K tomuto pranýři se přivazovaly za trest osoby, které se provinily nejrůznějšími přestupky. Pro opovržení a posměch veřejnosti tu stávali trhovci, kteří se snažili ošidit zákazníky, povětrné ženy, násilníci i drobní zloději, ženy roznášející pomluvy nebo hádavé sousedky. Některým odsouzencům přidával kat navíc na pranýři i pořádný výprask. Tak třeba v roce 1609 mohli Brňané vidět v doprovodu městských biřiců manželku brněnského kloboučníka Jiřího. Celý den ji vodili pro hanbu a za trest brněnskými ulicemi, protože prodávala hrnky domácího sádla vyplněné naspodu lojem. Podvodné hrnce musela mít přitom zavěšené na krku. Po potupném průvodu městem ji připoutali i s těmi hrnci k pranýři.

Klášterní strašidlo

Vedle pranýře pak byla ještě umístěna tzv. klec bláznů. Do ní byli zavíráni tělesně či duševně postižení lidé, anebo osoby „posedlé ďáblem“. V roce 1669 tu podle městských zápisů zavřeli na čas i jedno strašidlo. Přišly s tím sestry dominikánky z kláštera od svaté Anny v Pekařské ulici. Prý jejich klášterem obchází po nocích jakýsi duch a nebohé jeptišky straší tak, že jsou vyděšené až k smrti. Nakonec se však ukázalo, že strach má jen velké oči. Ze strašidla se vyklubala nějaká pomatená žena, která si patrně chtěla udělat z řádových sester legraci. Jeptišky však pro takový humor neměly pochopení. Ženu odvedli biřici a zavřeli ji do městské šatlavy na radnici. Byla odsouzena a skončila k posměchu všem v železné kleci na Zelném trhu. Brňané se pak mohli na vlastní oči přesvědčit, jak vypadá tolik obávané klášterní strašidlo.

Zelný trh nesloužil Brňanům pouze jako tržiště. Čas od času se tu konávaly veřejné popravy. V lednu roku 1409 zde byla na příkaz markraběte Jošta setnuta hlava dvěma loupeživým pánům z Kunštátu a Jevišovic, Jindřichovi a Petrovi, a roku 1597 nedaleko pranýře oběsili na narychlo postavené šibenici dva knechty z regimentu pána z Pernštejna. První z vojáků se snažil ve městě udat falešné tolary z cínu, druhý popravený zase bezdůvodně ubodal mnicha z dominikánského kláštera. Ubohý dominikánský mnich se dodnes po nocích jako přízrak zjevuje před svým domovským klášterem.

Socha Panny Marie

Poslední zastaveníčko na Zelném trhu si uděláme v nárožním měšťanském domě číslo 5, zasahujícím velkou částí i do Kapucínského náměstí. Dům patřil v 18. století mocnému a bohatému hraběcímu rodu Roggendorfů a svým přepychovým vybavením předčil i nedaleký Dietrichsteinský knížecí palác (dnešní Moravské zemské muzeum). Páni z Roggendorfu nashromáždili v prostorách svého domu takové množství drahocenností, šperků, vzácných obrazů, zlatého i stříbrného nádobí, mincí a zbraní, že si o tom povídalo celé Brno. Mezi uměleckými sbírkami tu byla i kolekce vzácných minerálů, ve které nechyběl ani magický ropuší kámen, sloužící jako talisman proti otravám všeho druhu. Velkou vzácností v paláci byla i starobylá socha Panny Marie Bolestné, kterou získal jeden z Roggendorfů, hrabě Karel Ludvík. Darovali mu ji brněnští minorité za jeho finanční pomoc při opravě kláštera. Brzy se po městě rozkřiklo, že socha Panny Marie dokáže konat zázraky. Zázračně uzdravila jednu ze sloužících v domě, když se k soše jako nemocná modlila. Sochu proto nechal hrabě převézt do Sloupu v Moravském krasu, kde měli Roggendorfové své letní sídlo. Nechali ji zde vystavět kostel, kam časem začali mířit věřící ze širokého okolí, aby si od Panny Marie vyprosili ochranu a zdraví.

V příštím díle zamíříme na nedaleké Kapucínské náměstí.


Jinde na SrdceMoravy