"

Putování za brněnskými strašidly – 14. díl: Šilingrovo náměstí

29. 01. 2021 Sdílej na SrdceMoravy

Dnes je to jedno z nejrušnějších míst v centru Brna. Hned u náměstí projíždějí tramvaje Husovou ulicí na nádraží nebo do Pekařské ulice a dopravu tu řídí semafory. Ještě v polovině 19. století to však tady vypadalo úplně jinak. Celý prostor náměstí zabírala až do roku 1852 Brněnská brána, kterou se z města chodilo na Staré Brno nebo na hrad Špilberk. Volný prostor před Brněnskou bránou, v místech, kde dnes začíná Pekařská ulice, sloužil ve středověku jako tržiště. Prodávala se zde prasata, takže to tu zřejmě moc vábně nevypadalo. Ze staré brány se dochovala pouze část její sochařské výzdoby. Například reliéf se znakem města Brna, zdobící někdejší bránu, je dnes umístěn na nádvoří jednoho z domů v Údolní ulici.

Starý pamětní sloup

Před Brněnskou bránou stával až do napoleonských válek starý pamětní sloup. Byl vysoký téměř pět metrů a říkalo se mu Plannerův. K této krásné gotické plastice, kterou dnes najdeme v lapidáriu na Špilberku, se váže několik příběhů. Podle jednoho z nich ho ze země vykopal na radu samotného ďábla jeden chudý vesnický muž. Jiná pověst vypráví o slibu mladé šlechtičny, který dala Bohu, když se modlila za život svého manžela. V době, kdy Brno zachvátila morová epidemie, ulehl v horečkách na lože a paní slíbila, že pokud muž nemoc ustojí a přežije, nechá postavit u Brněnské brány jako projev díku pamětní sloup, což pak skutečně vyplnila a sloup zdobil příjezd k bráně ještě několik století. Za napoleonských válek ho převrhli francouzští vojáci. Prý kvůli tomu, že se za ním schovával člověk, chystající se spáchat atentát na císaře Napoleona, až tudy bude vjíždět v čele vojska do města. Poškozený sloup se pak několikrát stěhoval, až skončil na Špilberku.

Služebná z Wackelburgu

Brněnská brána byla nakonec v polovině 19. století zbourána, ale část přilehlých branských budov od severu zůstala stát ještě dalších dvacet let. Stařičké budovy, které ztratily v bráně a hradbách svou statickou oporu, se začaly časem nebezpečně naklánět, a proto dům dostal posměšnou přezdívku „Wackelburg“, což znamená viklavý hrad. Přesto sem Brňané velmi rádi chodili. Lákal je tu jeden z obyvatel Wackelburgu, vetešník, který zde se svou manželkou pravidelně o nedělích předváděl veřejnosti oblíbené jarmareční kreslené příběhy o krvavých mordech a zločinech. Na místě Wackelburgu byla později postavena nová pětiposchoďová budova, v jejichž zdech se odehrála smutná tragédie. V domě kdysi sloužila mladá dívka. Přišla do Brna za živobytím odněkud od Moravského Krumlova. Sehnala zde dobrou práci jako služebná a časem poznala i jednoho mládence. Nebyl to však poctivý člověk. Brzy si našel jinou a služebnou opustil. Nešťastná služtička však rozchod neunesla a z nešťastné lásky ukončila předčasně svůj život. Z nejvyššího patra tohoto domu skočila dolů do dvora na dlažbu a zůstala na místě mrtvá. Od té doby tu lidé občas vídají bílou ženskou postavu, jak smutně prochází dvorem.

Mladý rytíř z Městského dvora

Důstojným protějškem tohoto palácového domu na náměstí je novorenesanční Městský dvůr. Dnes je v této krásné stavbě umístěn hotel, ale ještě za první republiky sloužily jeho prostory městskému muzeu. Jeho pracovníci tvrdili, že tu v některých sálech straší. Nepříjemný zážitek s tím měla i samotná správcová. Stalo se na podzim, když se brzy ráno chystala v domě zatopit. Procházela právě místností, kde měli vystavený portrét jednoho mladého rytíře. Na Petrově odbíjelo právě šest hodin ráno. Mnoho lidí ještě tenkrát věřilo, že když se láme den, mají tajemné bytosti největší moc. V tu chvíli se správcové zdálo, jako by se obraz s rytířem pohnul. Usmála se té představě a pak vyhlédla z okna ven. Najednou však hrůzou ztuhla. Na vlastní uši uslyšela, jak za jejími zády někdo seskočil na parkety a pomalu kráčel směrem k ní. Věděla, že v místnosti kromě ní nikdo není. Ale kroky byly tak zřejmé. Tichem se ozývalo zvonění ostruh na rytířových jezdeckých botách. Správcová zůstala jako přikovaná a bála se ohlédnout. Už se o ní pokoušely mdloby, když zaslechla, jak se kroky vzdalují zpátky směrem k obrazu. Teprve teď se správcová vzpamatovala. Otočila se a jako blesk vyrazila kolem portrétu rytíře, který už byl zase na svém místě v rámu. Doběhla do přízemí a tam se ve svém správcovském domě zamkla, dokud nepřišli první zaměstnanci muzea. Od těch dob prý se po setmění nebo za ranního šera nikdy neodvážila do muzejních sálů ani vkročit.

Městský pivovar

Od Městského dvora je to už malinký kousek do Starobrněnské ulice. Hned v domě číslo 20 se nacházel starý městský pivovar. Vjezd do něj umožňovala brána s brněnským znakem, která se dochovala dodnes. Dá se tudy projít na nádvoří, které zdobí socha místního sládka, věhlasného Františka Ondřeje Poupěte. Stejně tak se dochovaly i veliké klenuté sklepy, kde se skladovalo pivo. Městský pivovar u Brněnské brány býval největším v Brně a velkou měrou přispíval do městské pokladny.

Pozornost jistě zaslouží i Canevalův dům ve Starobrněnské ulici č. 10. Tento krásný renesanční dům patřil na přelomu 16. a 17. století italskému staviteli Francescu Canevalovi. Získal ho sňatkem s již dvojnásobnou vdovou Agnes, o které kolovaly po městě ty nejrůznější řeči. Prý ji bylo možné vídat ve společnosti různých mužů a pověsti o její počestnosti musel řešit i brněnský rychtář. Když si ji Canevale bral, jistě si nepředstavoval, že bude pouze dalším mužem v pořadí a že Agnes nakonec přežije o několik let i jeho. Naštěstí kromě záhadné a pak již trojnásobné vdovy Agnes zůstal po Canevalovi ještě krásný domovní renesanční portál. Kamenický mistr ho ozdobil svým rodovým znakem a protože „canelle“ znamená italsky skořicovník, je na tom znaku vidět i výhonek této rostliny. Kromě něho zdobí tento domovní vchod i znaky Brna a Moravy a také kartuš s habsburským orlem, která zde ale byla umístěna až v pozdější době. Co se týká domovních strašidel a tajuplných vyprávění, nemohu v případě Canevalova domu tentokrát sloužit. Žádné pověsti o obyvatelích tohoto starobylého domu se bohužel nedochovaly.

Starobrněnskou ulicí jsme se dostali téměř až k Zelnému trhu. Tomuto historickému náměstí a jeho přilehlým ulicím a uličkám se všemi jejich záhadami a strašidelnostmi se budeme věnovat v příštích dílech.


Jinde na SrdceMoravy