"

Putování za brněnskými strašidly - 6.díl: Kobližná ulice

09. 05. 2020 , aktualizace: 10. 05. 2020 Sdílej na SrdceMoravy

V putování za brněnskými strašidly dnes navštívíme ulici Kobližnou. Jak její název napovídá, dostala své jméno podle kobližníků, staročeského výrazu pro pekaře vyrábějící koblihy. Ve středověku spojovala Dolní rynek (dnešní náměstí Svobody) s Brankou, kterou se městskými hradbami procházelo na Cejl. Středem ulice pak protékala stoka zvaná Krotenbach odvádějící povrchovou vodu ven z města, do říčky Ponávky.

Bílá paní z Kobližné

Už v prvním domě, ve starém paláci šlechtičen v Kobližné č. 1 na nás čeká bílá paní. Vychází vždy v jedenáct hodin a prochází všemi komnatami. Mnoho lidí ji tu potkávalo. Když ji pozdravili, odpověděla jim milým úsměvem. Nikdy ale nepromluvila. To bylo v době, kdy v paláci býval ústav pro opuštěné šlechtičny a v komnatách přespávaly urozené dívky. Dnes je v paláci Etnografické muzeum, a tak se tu v noci s bílou paní už nikdo nepotkává. Při svých obchůzkách však bílá paní občas vyhlédne oknem paláce do Kobližné nebo Běhounské ulice. Někdy se upřeně zadívá do oken protějších domů. To prý vždycky, když tam má někdo brzy zemřít. Lidé, kteří naproti paláci bydlí, se proto bílého zjevení bojí. Když je některý z nájemníků nemocen, zakrývají raději členové jeho rodiny pečlivě okna, aby nemocný zlou věštbu neviděl. Bílá paní byla za svého života majitelkou tohoto domu. Jmenovala se Jana Františka Priska Magnisová. Tato hraběnka se rozhodla, že ve svém paláci zřídí ústav pro výchovu a zaopatření opuštěných dívek. Každá dívka tu měla vlastní ložnici a salon pro přijímání návštěv. Hraběnka zůstala ochranitelkou tohoto ústavu i po smrti. Jako bílá paní prochází dodnes palácem a je dobrým duchem celého domu.

Mahenova knihovna a Mozart

V domě č. 4 to měli mnohem horší. Tři bezhlaví muži, kteří tam v chodbách po nocích řádili, naháněli jeho obyvatelům takovou hrůzu, že po setmění by se nikdo neodvážil vystrčit ze dveří pokoje ani nos. Štěstí, že dnes tento barokní palác slouží jako Knihovna Jiřího Mahena. Přes noc je totiž zavřená a knihám strašení nevadí. Vlastně nikdo ani neví, odkdy a proč tady ti tři bezhlaví pánové straší. Palác se několikrát přestavoval, měnil majitele, ale jak přišel k takovým hrozným strašidlům, na to už se zapomnělo. Prý tady byli z nějakého důvodu tajně popraveni. Možná v tom mohl hrát nějakou roli i poklad, který se tu našel. Když totiž dům začátkem 18. století koupila hraběnka Marie Ernestina z Breunerů, nechala jej od základů přestavět. Během bourání objevili pak zedníci ve zdech domu zlaté dukáty. Breunerův palác patřil po přestavbě mezi nejkrásnější paláce v Brně nejenom svým vnějším vzhledem, ale i vnitřním zařízením – velikou obrazárnou, porcelánovým kabinetem a benátskými tapetami. Později dům koupil sám olomoucký biskup Wolfgang Hannibal kardinál Schrattenbach. Nechal palác znovu stavebně upravit a jeho rodina vlastnila dům po několik generací. Ale zřejmě nejvýznamnějším nájemníkem tu byl skladatel Wolfgang Amadeus Mozart, který tady za svého dětství krátký čas pobýval. Kdoví, zda se tu s těmi bezhlavými muži taky nesetkal.

Alchymie na Pohořelci

Za dalším strašidelným vyprávěním se musíme posunout až na druhý konec ulice, do míst, kde se říkává Na Pohořelci. Název napovídá, že zde docházelo často k požárům. Velkou část ulice tu dnes zabírá obchodní dům Centrum, ale ještě na začátku 20. století se tu krčily drobné jednoposchoďové domky a místech přilehlé Vachovy ulice se kroutila úzká a slepá ulička zvaná Růžová. Do ní nás zavede poslední dnešní příběh.

Průčelí jednoho z domků v této ulici zdobila kdysi socha svatého Floriána. Světec byl zpodoben téměř v životní velikosti a měl chránit zdejší obyvatele před četnými požáry. Každým rokem tu Brňané v den jeho svátku, 4. května, konali pobožnosti. Sochu vždy ozdobili květinami a modlili se za odvrácení hrozby požáru. Do domku se sochou se však jednou nastěhoval jeden podivínský člověk. Věnoval se alchymii a celé dny trávil uzavřený ve své dílně. Byl popudlivý a vadil mu jakýkoliv větší hluk. Když se pak 4. května sešel u jeho domku pod sochou Floriána dav poutníků, neudržel se, otevřel okno a všechny shromážděné polil vodou. Sousedé se zlobili a volali na něj, že ho za to svatý Florián potrestá. A skutečně, za krátký čas vypukl v Růžové uličce požár, hned vedle alchymistova domu. Ale zatímco oba sousední domy vyhořely do základů, alchymistův dům zůstal zázračně nepoškozen. Po celém městě se povídalo, jak svatý Florián uchránil jeho domek před ohněm. Ale ani to nerudného alchymistu nepřesvědčilo. Osobně bránil každému, kdo by se chtěl k jeho domu přiblížit a ozdobit Floriánovu sochu na průčelí nějakou květinou.

Přešel roku a znovu nastal svátek svatého Floriána. Alchymista byl tentokrát ještě popudlivější. Procesí před svým domem nevybíravými slovy rozehnal a zavřel se do dílny ke svým křivulím a zkumavkám. Náhle se z dílny ozval strašlivý výbuch. Brzy nato byl celý dům v plamenech. Když vtrhli sousedé dovnitř, nalezli alchymistu polomrtvého na zemi. Skončil v městském špitále v Křenové ulici a trvalo celé týdny, než se ze svých ran vyhojil a mohl se vrátit domů.

Už zdálky viděl, že z jeho domu nezůstal kámen na kameni. Najednou však alchymista zůstal v úžasu stát. Mezi troskami zdí stála na podstavci neporušená socha svatého Floriána. Alchymistu popadl vztek. Za všechno zlé může svatý Florián. Uviděl v rozvalinách kladivo. Popadl ho a ve své zlobě sochu rozbil.

Časem si zde postavil nový domek a dál se věnoval své alchymii. Jednou ale ve městě vypukl mor. Nákaza se nevyhnula ani Růžové uličce. Alchymista těžce onemocněl a zakrátko vydechl na posled. Lidé v ulici si povídali, že si jeho duši vzal čert.

Text: Roman Juránek

Další díly strašidelného putování najdete ZDE:
Putování za brněnskými strašidly

Rozhovor se spisovatelem Romanem Juránkem ZDE: 
Nebojte se (brněnských) strašidel!" říká spisovatel Roman Juránek


Jinde na SrdceMoravy