"

Putování za brněnskými strašidly – 4. díl: Minoritská ulice

06. 04. 2020 , aktualizace: 10. 04. 2020 Sdílej na SrdceMoravy

V dnešním díle se nebudeme z Jánské ulice přesouvat příliš daleko. Strašidelný boskovický dům, o kterém jsme psali minule, stojí ostatně na nároží Jánské a Minoritské a jeho někdejší majitel Jan Šembera bude vystupovat hned v první pověsti. Zavede nás ještě do původního gotického kostela u minoritů, před jeho pozdější barokní přestavbou.

Čerti v minoritském kostele

Když se naplnily dny boskovického pána Šembery a jeho tělo bylo pochováno v minoritském kostele sv. Janů, začalo se po okolí povídat, že každou noc vnikají do kostela ďáblové, otevírají boskovickou hrobku, tahají mrtvého Šemberu do chrámu a tam z něj dřou kůži.

A tak si jeden z minoritských mnichů řekl, že tomu řádění učiní přítrž. Vzal si svěcenou vodu a růženec a večer, než kostel zavřeli, se schoval na kazatelnu. Zpočátku byl v kostele klid, ale jakmile odbila jedenáctá hodina, přiřítili se najednou z hrobky čerti. S sebou přitáhli tělo zesnulého, strhli z něj kůži a za velkého křiku se začali o ni prát.

Jak se, tak o tu kůži přetahovali, upadla jim na zem přímo pod kazatelnu. Ukrytý mnich na nic nečekal a dlouhým zhasínáčkem na svíčky si ji rychle vytáhl nahoru. Sotva to čerti spatřili, začali na mnicha zuřivě dorážet a chtěli kůži zpět. Ale mnich vykropil schody na kazatelnu svěcenou vodou, a tak za ním čerti nemohli. Přemlouvali ho, ať jim kůži vrátí, vyhrožovali, ale mnich se z kazatelny ani nehnul. Vydržel tam až do půlnoci. Pak čerti zmizeli a v kostele se rozhostilo hrobové ticho.

Když ráno vešli jeho spolubratři do kostela našli mnicha na kazatelně. Byl polomrtvý hrůzou a držel v ruce kůži boskovického pána. Od těch dob byl v kostele pokoj.

Také druhý příběh nás zavede do minoritského kostela. Odehrává se v době, kdy starý chrám sv. Janů byl už dávno přestavěn, a to slavným brněnským architektem Mořicem Grimmem.

Kdo vysvobodil zakletého kněze?

Do kostela tehdy chodívala na mše stará paní z protějšího domu. Jednou, bylo to před svátkem Všech svatých, zůstala na večerní dušičkové pobožnosti. Tiše se modlila a pak na lavičce únavou usnula. Najednou ji probudilo jakési světlo a šum. U oltáře však stál úplně jiný kněz a všichni lidé kolem byli oděni do bílých plášťů. Někteří z nich ji připomínali její známé, ale jen ty, kteří již dávno zemřeli. Vyděšeně se obrátila k ženě stojící vedle ní a zeptala se, co to má všechno znamenat. Když ale nedostala žádnou odpověď, začala se bát a jen se tiše modlila.

Konečně mše skončila a neznámý kněz zazpíval poslední slova. V kostele bylo naprosté ticho, všichni mlčeli, jen ta stará paní odpověděla, jak byla zvyklá: „Amen.“

V tu chvíli kněz s velkou úlevou vydechl a obrátil se k překvapené ženě:

 „Na toto slovo jsem čekal celých sto let. Býval jsem tu kdysi knězem a peníze, které jsem dostával na bohoslužby za zemřelé, jsem si nechával pro sebe. Proto jsem tu po smrti musel na Dušičky sloužit mše. Tak dlouho, dokud mně někdo neodpoví amen. To se právě dnes díky tobě stalo, děkuji ti.“

A než paní stihla něco říci, kněz zmizel. Také bílé postavy v lavicích se začaly postupně rozplývat a mizet. Vyděšená paní se konečně vzpamatovala a vyběhla z kostela ven. Na kostelní věži právě odbíjela půlnoc.

Kde vlk husám káže

Své příběhy tu však neměl pouze minoritský kostel. I protější měšťanské domy by mohly vyprávět. Přímo před vchodem do kláštera stojí pod číslem 8 krásný bohatě zdobený secesní dům s dvěma pozlacenými vousatými maskarony od brněnského stavitele Maxe Matzenauera. Stojí v místech barokního domu, ve kterém provozoval v 19. století svou živnost Karel Michl. Nacházela se tady vyhlášená vinárna s poněkud zvláštním názvem „Kde vlk husám káže“.

Vinárník Michl si však na rozdíl od vousatých maskaronů potrpěl na hladce vyholenou tvář. Protože byl i trochu marnivý, nechal si svůj portrét s dokonale oholenou tváří vytisknout i na vinný lístek. Přišel-li do vinárny někdo cizí, vždy se mezi štamgasty našel nějaký šprýmař, který si k novému hostu přisedl, nabídl mu vinný lístek a prohodil nevinně: „Škoda, že pan vinárník nemá žádné vousy. Přimalujte mu je tady tužkou.

A nic netušící host pak skutečně na vinný lístek přimaloval panu Michlovi pořádný plnovous. To už se ostatní štamgasti začali smát, rychle přivolali vinárníka a ukázali mu opravený portrét se slovy: „Tady se podívejte, pane Michl, jaký jste fešák s těmi vousy!“

Hostinský se nasupeně podíval a pak, aniž by řekl jediné slovo, naplnil džbán nejlepším vínem a postavil ho před cizince na stůl. Ostatní společnost se rychle vrhla na víno, které ovšem nebylo zadarmo. Jeho cena byla pokutou a varováním cizinci, že na portrét pana Michla se nemá čmárat.

Hned vedle, pod číslem popisným 10, přiléhá k Matzenauerově domu další secesní dům. Také on vyrostl začátkem 20. století na místě krásného barokního domu. Dnes by ho určitě zdobila pamětní deska, protože v jeho zdech bydlel v 18. století významný brněnský malíř Jan Jiří Etgens. Vypráví o něm jedna z brněnských pověstí.

Jak vznikly nástropní fresky v kostele u minoritů

Když se jako mladý vrátil ze studií v Itálii, měl problémy sehnat v Brně pořádnou práci. Naštěstí se jednoho dne setkal v hospodě s představeným kláštera od minoritů. Malíř si stěžoval, že nenašel uplatnění podle svých představ a je zadlužený. Doslechl se však, že architekt Mořic Grimm provádí přestavbu minoritského kostela a zoufale hledá malíře, který by kostel vyzdobil. Poprosil tedy představeného, zda by to s ním nezkusil.

Kvardiánovi se malíře zželelo. Protože však Etgens neměl dosud povolení na samostatnou práci a nebyl mistrem, domluvili se následovně. Když Etgens stihne přes noc do ranní mše namalovat na plátno obraz, který by kvardiána zaujal a líbil se mu, svěří mu minorité i výmalbu nové klenby v klášterním kostele.

Plácli si na to a malíř ještě téže noci vytvořil nádherný obraz. Byl na něm vyobrazen očistec, kde duše trpí v pekelných plamenech, ale jednu z nich vysvobozuje milosrdná ruka anděla. A protože Etgens propůjčil hříšníkovi svoji tvář a anděl se nápadně podobal na kvardiána, dopadlo všechno dobře. Etgens zakázku dostal a vytvořil pro svatojánský chrám překrásné nástropní fresky, které tu můžeme obdivovat i dnes.

Stal se uznávaným malířem nejen v Brně, ale na celé Moravě. Jeho malby zdobí i kostely v Olomouci, na Velehradě, v Rajhradě i ve Křtinách.

Text: Roman Juránek

Další díly strašidelného putování najdete ZDE:
Putování za brněnskými strašidly

Rozhovor se spisovatelem Romanem Juránkem ZDE: 
Nebojte se (brněnských) strašidel!" říká spisovatel Roman Juránek


Jinde na SrdceMoravy